Příspěvky členů - aktuality

TART a bernský salašnický pes?! ANO!

Milí přátelé bernských salašnických psů, dovolte mi abych se s vámi podělila o zážitky a zkušenosti z události letošního léta a sice z kynologického tábora, pořádaného SKS TART-region Plzeň, pod výcvikovým vedením pana Bohuslava Nejedlého , v Sorkově u Chebu.

Pro ty z vás, kteří jste se ještě s TARTem nesetkali a neumíte si přesně představit co se za tímto kynologickým pojmem skrývá je nutné říci, že TART je organizace se specializací na služební kynologii. Ze svých zkušeností mohu přirovnat výcvik vedený TARTem k práci se psy vykonávané pod hlavičkou bývalého Svazarmu. Výcvik psa se zde dělí na tři častí : poslušnost , obrany a pachové práce, přičemž poslušnost souvisí jak s obranami, tak s pachovými pracemi. Tady je podobnost s ostatními kynologickými organizacemi patrná.

Přesto, že se se svým bernským salašnickým psem Felixem Berfan prioritně věnuji záchranářskému výcviku, nabídce na účast na táboře SKS TART Region Plzeň, kterou jsem objevila na netu, jsem neodolala. Hlavní důvod, který mě do řad tarťáků přilákal byl ten, že nabízeli program pro psy, kteří obrany trénují , ale stejně kvalitní program pro psy, kteří se obranám nevěnují. Vše, co na táboře psovod se svým psem absolvoval, bylo pouze na jeho rozhodnutí a jeho přání a vstřícnost směrem k neslužebnímu a zcela odlišně zaměřenému psovi ze strany výcvikáře a figurantů byla stoprocentní. Vzhledem k tropickému počasí v průběhu tábora jsme začínali se psy pracovat brzy ráno a pokračování bylo myslitelné až ve večerních hodinách. Čas mezi tím jsem si s Felixem užívala na přehradě Jesenice, kde k mému i psímu nadšení byla čistá voda a velký tříbarevný hafan po krk v ní naložený nikomu nevadil.

Rána probíhala ve znamení stop. Psům se na travnatém terénu pracovalo dobře a celá práce byla vlastně zaměřená na přípravu ke zkouškám. Někteří Felixovi kolegové se chystali na zkoušku ZM, rottweiler Dolf již na složitější zkoušku T1 a dva psi , německý ovčák a Felix na stopařskou zkoušku STP1.V rámci této zkoušky je potřeba zvládnout i cviky nalezení ztraceného předmětu a rozlišování předmětů. Podstata prvního cviku je obsažena v názvu a rozlišování předmětů byla pro mě i Felixe naprostou novinkou. Jedná se o to, že několik lidí položí do řady předměty se svým pachem a kamkoliv mezi ně umístí psovod předmět svůj. Pes má za úkol předmět psovoda označit. Felix se rozhodl pro označování aportováním. Podstatu cviku rychle pochopil a nutno říci, že ho vykonával s velkou radostí.

Ale tábor se nenesl jen ve znamení příprav na zkoušky, ale také ve znamení závodů a legrace. V první třetině táborových dnů byl plánován Noční závod v prostorách dnes uzavřených chebských kasáren.

Den před závodem zde proběhl denní trénink, obranáři se věnovali kousání v budovách a Felix? Felix měl pro sebe vyhrazen svůj vlastní prostor a k dispozici osobního figuranta pro trénink záchranářské práce!! Bylo to od pořadatelů neuvěřitelně pozorné, přestože jsme byli jediní, kdo se věnoval jinému tipu výcviku, vždycky jsme měli co dělat, mohli jsme pracovat a také udělali velký kus práce. Za to patří všem pořadatelům , zejména výcvikáři a figurantům velký dík.

Noční závod spočíval v hladkém zadržení, avizaci a revíru v budově. Felix místo zadržení absolvoval revír navíc, aby se srovnalo, to, že nebude kousat.

Celá akce byla skvěle připravená, vše šlo jako na drátkách a jednotliví psi se snažili předvést co nejlepší výkony. Felix začínal avizací. Tento cvik probíhá se psem na vodítku, což byl pro nás trochu nezvyk, protože při vyhledávání záchranářském pes pracuje neupoután. Nicméně, figuranta Felix označil a pokračovali jsme dále na revíry. Pes i se psovodem byl uveden k počátku prostoru, který měl být prohledán, rozhodčí při uvedení svítil baterkou a v momentě povelu a vyslání psa, zhasl. Asi to vypadá jako banální záležitost, ale tma v budově byla absolutní, pro psa je to náhlá změna a při troše lability v povaze může znamenat problém při noční práci. Nicméně tma nikomu nevadila a oba figuranti byli Felixem ve velmi krátkém čase nalezeni a vyštěkáni. Celý závod absolvovalo 14 psů a Felix se umístil na šesté pozici. Tuto skutečnost zde uvádím proto, že bernský salašnický, neslužební pes se dokázal mezi svými pracovními kolegy prosadit a umístit se v první polovině výsledkové tabulky, což je pro nás bernské fanoušky jistě dobrá zpráva.

Další akcí, připravenou pro táborové aktivity byl Sranda závod, ve kterém pořadatelé připravili několik poučných a zajímavých disciplin.

Např. psovod překonává kladinu, pes jde podél, tak jak to obvykle dělává psovod a aby to nebylo tak snadné na lžíci nese vajíčko, tedy ten psovod, přivolání psa, kdy je psovod zahalen v dece a na klavě má kbelík – velmi zajímavý prvek, zde Felix celkem znejistěl, přece jen obvyklé paniččiny kontury se změnily a hlas vycházející z kýblu, také není to co býval…ale ve finále mne identifikoval a rozhodl se přijít.

Závod to byl velmi milý, příjemný, všichni se výborně bavili, ovšem zde jsme nedokázali držet kontakt se špičkou a umístili se úplně poslední.

No a blížili jsme se do finále táborových dní, jejichž vrcholem byly plánované zkoušky. Počasí předvedlo neuvěřitelný veletoč a z tropických veder bylo přes noc kolem deseti stupňů, poměrně silný vítr a déšť. Psi ,nastupující na ZM a T1 se zhostili stop velmi dobře, pro německého ovčáka Beryla a Felixe, byly stopy již položeny a my jsme čekali až za hodinu, podle zkušebního řádu, budeme moci vyrazit na nášlap. Byla jsem jako vždy trochu ve stresu, proto jsem nechala Felixe v autě, aby něco z mé předstartovní horečky nepochytil. Při příchodu na nášlap, Felix tak jako vždy, několikrát ověřil směr stopy a trochu déle mu trvalo než se po ní v celkem svižném tempu vydal. Pak už šlo vše dobře, oba lomy čistě a stejně tak označení předmětů. Hodnocení pana rozhodčího bylo spravedlivé, poztráceli jsme body na uvedení na stopu a pak už bez výtek. Z bodového maxima sta bodů jsme získali jich osmdesátosm. První disciplína zkoušky splněna. Ještě zbývalo najít ztracený předmět a zvládnout rozlišovačku. Ztracený předmět Felix nepřinesl, zde se zas projevil jiný způsob práce v záchranařině, kdy pes hledá revírováním, kdežto zde měl k předmětu vyrazit přímo a ihned ho aportovat. Bohužel nestalo se tak a tato část zkoušky byla za nulu. Začalo to být napínavé. Felda musel zvládnout rozlišovačku bezchybně, abychom splnili zkouškový limit. Naštěstí byl z táborového tréninku velmi dobře připraven a opravdu se podařilo v důležitou chvilku přípravu zúročit, zde jsme získali body úplně všechny.

Poslušnost proběhla celkem bez problémů, až na jednoho pejska, který bohužel zareagoval na střelbu a nezvládl dlouhodobé odložení.

Pro mne a mého Felixe je výsledkem tábora speciální stopařská zkouška prvního stupně dle zkušebního řádu TART. Měla jsem z toho mého psiska opravdu velkou radost, nezklamal, pracoval a ještě se u toho bavil.

Velkou pochvalu nám udělil výcvikář pan Bohuslav Nejedlý, když za mohutného vrtění hlavou pravil : “Berňák a tartová zkouška,to snad není možný.“ Moc si toho výroku vážím a děkuji Bohoušovi za jeho rady a vedení vycviku.

Také jsem využila příležitosti a zeptala se pana Nejedlého na jeho zkušenosti s berňáky ve výcviku obecně.

Řekl:“ Rád dávám ve výcviku šanci všem plemenům, pokud získám zájem a zápal pro výcvik jejich psovodů. Bernským salašnickým psům jsem věnoval čas i mimo výcvik, kdy jsem na přání majitelů odstraňoval bázlivost u dvou fen a přímo ve výcviku jsem se setkal s berňákem, který skvěle kousal. To co chce každý psovod se svým psem dokázat si musí ujasnit a vytýčit sám a následně se poradit s výcvikářem, zde jde po správné cestě.“

V těchto slovech je i návod pro majitele bernských salašnických psů, kteří chtějí s výcvikem začít, jak se orientovat při výběru cvičiště. Tam, kde vám výcvikář poradí a uvede vás do prvních fází výcviku a nijak ho nepřekvapí, že jdete na cvičák s neslužebním psem, tak tam můžete pravděpodobně najít vhodné prostředí pro vašeho psa a možná start pro celoživotního koníčka.

Závěrem bych chtěla všechny již stávající a snad i početné budoucí zájemce o výcvik informovat, že SKS TART region Plzeň bude v příštím roce pořádat výcvikový tábor opět. Pro všechny zájemce jsou informace umístěny na webových stránkách www.skstart.cz. Tarťáci nás i s našimi psy srdečně zvou.

Z mých zkušeností tedy plyne malé doporučení : přátelé, cvičte s bernskými salašníky, jak jen to jde. Mají k tomu schopnosti, tak jim dejme příležitost, ukažme co se v těch našich tříbarevných, krásných medvědech skrývá. Jsou učenliví a pro práci nadšení. Zabavíte je a jak známo, kdo si hraje nezlobí ….takže minimalizujete díry velikosti sopečných kráterů na vymazlených zahrádkách, zničené interiéry vašich hýčkaných bytečků budou také minulostí.

A jako třešnička na dortu bude ta skutečnost, že váš pes bude šťastný.

Pro Zpravodaj KSSP zpracovala Milena Benešová

Psi nejsou zlí, kazí je jejich páni

Mezi kynology, stejně jako mezi ostatními zájmovými skupinami, najdeme zajímavé lidičky. Mezi ně patří i 65letý kynolog Bohuslav Nejedlý, který působí v základní organizaci v Kolovči.

Odkdy se věnujete výcviku psů a jaký byl váš první?

Prvního psa jsem si koupil v 68. roce po vojně. Byl to dlouhosrstý německý ovčák bez ´papírů´.

Jaká plemena psů jste dosud cvičil?

Zaměřuji se na služební psy, ale mýma rukama prošel například i výmarský ohař či bernský salašnický pes.

Dá se říci, které psí plemeno je ´nejtvárnější´?

Přesně asi ne, ale mezi ta plemena psů, kteří dobře zvládají výcvik, můžeme zařadit labradory retrievery a některá lovecká plemena. Dobře se mi cvičil již zmíněný výmarský ohař.

Jakého psa máte nyní?

Mám dva německé ovčáky.

Feny nebo psy?

Psy, protože s fenami je ve služební kynologii, kterou se zabývám, problém, když hárají.

Takže feny nejsou vhodné?

Řekl bych to asi takhle: Pro psovody muže jsou vhodnější psi, pro ženy naopak feny, neboť jsou učenlivější a také povolnější.

Co konkrétně máte ve vašem klubu na starosti?

Jsem výcvikářem TARTu. TART je označení služební kynologie, to znamená vojenský a policejní výcvik psů.

Je o takový výcvik vůbec zájem?

Zájem by byl, ale momentálně takových kvalitních psů příliš není.

Proč?

Výcvik se zaměřuje na různé akce, jako je například výtržnost v restauraci, a na to každý pes nemá.

Co s tím?

Soustředil jsem se proto nyní na výcvik všech plemen psů, o který je v našem klubu velký zájem.

Které plemeno psů je, co se týče vztahu člověk-pes, na zvládnutí výcviku nejnáročnější?

To se nedá takto specifikovat. Nebude právě ideální, když bude mít sedmdesátiletá paní dogu a bude za ní vlát. Jednou jsem dostal v rádiu otázku: Co je lepší – jestli mladý kluk se psem z útulku, nebo starý pán se štěnětem.

Jak jste odpověděl? Jak jste tuto problematiku vysvětlil?

Řekl jsem, co je pro mne směrodatné. Pokud přijde starý pán a bude mít štěně, lépe ho zvládne, protože s ním začne pracovat prakticky od začátku.

A mladík se psem z útulku?

To může být někdy velký problém. Neví se, kdo psa choval před ním.

Je těžké ´dát do latě´ psa, kterého kdosi předtím nezvládl?

Z mého pohledu to těžké není, avšak je to dlouhodobá záležitost.

Co vyžaduje?

Hlavně trpělivost.

Máte nějakou takovou zkušenost?

Měli jsme tu kdysi psa, který se bál, i když padalo listí. Byl to přitom velký pes.

Zjistili jste, co jeho bázlivost zapříčinilo?

Zjistili. Chovatelka dala psa člověku, který ho nedokázal zvládat. Pak ho dala k nám na výcvik.

Jak dlouho trvala náprava?

Nebyla to záležitost týdne, náprava trvala asi půl roku od, co přišla k nám. Dá se dělat leccos.

I v případě pejska, kterému bylo ubližováno a dostal ho jiný majitel? Dá se v něm důvěra k člověku nějak vzbudit?

Samozřejmě. Ale chce to čas a hlavně pak, aby dotyčný, který takového darovaného nebo nalezeného psa má, dbal rad odborníků. Hlavně aby psa ještě více ´nekazil´.

Je možné takzvaně zkaženého psa ještě více zkazit?

Divila byste se, v takovém případě se dá pokazit ještě hodně.

Mediálně hodně ventilované jsou případy, kdy pes znenadání napadne člověka – nejtragičtější jsou ty, kdy napadne malé dítě. Co jim říkáte?

V takových případech vidím problém hlavně u chovatelů, u majitelů psa.

Proč?

Já cvičím psy čtyřicet let, ale nikdy bych si nedovolil – byť mám perfektně vycvičeného psa, aby s ním malé dítě zůstalo o samotě bez mého dozoru. Může se stát cokoliv. Může nechtěně psa dloubnout do oka. Pes se ožene a v tu ránu je malér. Mám pak kvůli tomu nechat psa utratit? Ne! Musím mít psa i dítě stále pod dozorem.

Velké diskuze vzbudila zamýšlená změna zákona, podle níž by nemělo být pohlíženo na psa jako na věc. Jak se vám tato změna jeví, jaký je na ni váš názor?

S tím musím jen souhlasit. Pes je živý tvor, v žádném případě nemůže věcí, kterou by bylo možné odložit v úschovně. To absolutně nejde.

Co říkáte psím útulkům?

Nelíbí se mi. Podle mne nemohou zabezpečovat to, co by měly. Podle mého názoru se tam, kteří nejrůznějšími způsoby přišli o své pány, ještě více zkazí. Pes se tam vystresuje už z toho důvodu, že tam na něj nemají tolik času.

Takže jim nejste nakloněn?

Ne, protože když má pes svého pána, který se mu dostatečně věnuje, chodí s ním denně ven, je to úplně něco jiného. Ani pes, který je zavřený v dostatečně velkém výběhu, není to pravé ořechové.

Zaslechla jsem, že stejně jako letní tábory pro děti existují podobné letní tábory pro pejsky…

To jste slyšela dobře. Právě jeden takový výcvikový tábor připravujeme na konec srpna v rámci Speciálního kynologického svazu TART region Plzeň.

Kde se bude konat a jak bude dlouhý?

Bude týdenní a uskuteční se ve dnech 21. až 28. srpna na Poustevně Sorkov u Chebu.

Co bude předmětem výcviku?

Zaměříme se na takové věci, jako je neúplatnost psa, hlídání předmětů, likvidaci výtržností, označování osob, zadržení – je toho spousta.

Nezmínil jste poslušnost…

Ta samozřejmě s výcvikem psa nedílně souvisí, na táboře cvičena kompletní poslušnost, a to podle výkonnosti psa.

Nebudou se pejsci a jejich pánové v táboře nudit, když budou jen cvičit a cvičit?

Myslím si, že ne. Pro psy je výcvik vlastně jakousi hrou a na účastníky tábora čeká například závod a sranda závod. Vyvrcholením týdenního pobytu bude závod spojený se složením zkoušek.

Jak si mám představit zmíněný sranda závod?

Sranda závod je vlastně letos Memoriálem Františka Lindy. Byl to člověk, kterému vděčíme právě za to, že existuje Poustevna Sorkov. Byl to ohromný člověk, velký kamarád, byl pro každou legraci a spoustu jsme si jí užili s ním i jeho loveckým psem. Bohužel vloni před Vánoci zemřel a sranda závod se koná na jeho památku. Je sestaven tak, aby se ho mohli zúčastnit všichni, tedy nejen se služebními psy. Při jedné z disciplín psovod drží v ruce lžíci se syrovým vajíčkem, na ruce má navíc vodítko se psem a musí absolvovat slalom.

Bude v táboře nějaká zajímavá osobnost z oboru kynologie?

V táboře nebude chybět David Trauč, což je – řekl bych – nejlepší figurant v republice. Psů se vůbec nebojí. Navíc má tu vlastnost, že psa, ke kterému si jiní získávají ´cestu´ několik týdnů, zvládne za neuvěřitelně krátkou dobu. Nedávno byl v televizi, když vysvobozoval z kanálu psa, který tam byl uvězněný asi šest týdnů.

Už víte, kolik lidí se tábora u Chebu zúčastní?

Prozatím je přihlášeno dvacet dvojic, ale můžeme díky kapacitním možnostem vzít na tábor ještě dalších deset.

Musí to být pouze služební

Nemusejí, což už jsem zmínil v případě Memoriálu Františka Lindy.

Kde se mohou případní zájemci o týdenní pobyt se psy na Poustevně Sorkov hlásit?

Poradil bych jim stránky www.skstart.cz. Tam najdou veškeré informace o podmínkách pobytu v táboře. Myslím si osobně, že taková dovolená se psem je ku prospěchu oběma – psovi i jeho majiteli.

Jsem ráda, že mohu přispět svým příběhem, jak jsem se k TARTu vlastně dostala.
Mezi psy služebních plemen jsem prakticky vyrůstala, můj osudový pes je Německý ovčák a vždy nějaký zástupce tohoto plemene u nás doma byl. Jako malá holka, jsem s nimi a s mým dědou (Josef Přibáň st.) často chodívala na cvičák. A právě dědovi vděčím, že mne naučil mnohé v přístupu k těmto zvířatům. Pak čas utíkal a poté co se výcvik začal hodně vzdalovat tomu, co jsem znala, jsem se začala od tohoto distancovat i já.
Změnilo se to až s pořízením nového štěněte NO, kterému jsem chtěla zajistit odpovídající výcvik. Shodou okolností jsem se seznámila s lidmi, kteří se zabývají výcvikem služebního psa ( dnes TART), kterému se věnoval můj děda. Dokonce mého dědu znali a psy cvičili společně. Neváhala jsem a nadšeně přijala nabídku cvičit "podle staré školy". Mohu upřímně říci, že je to přesně to, co jsem pro svého psa chtěla a jsem ráda, že můj pes vyrůstá pod rukou zkušených kynologů. Jako bonus jsem získala bezvadné přátele, kteří si na nic nehrají a vždy dokáží pomoci. A úplně hlavní je to, že mezi těmito lidmi se cítím od první společné akce, jako bych je znala několik let. Společně pořádáme výcvikové víkendy, snažím se nevynechat jediný. Na těchto víkendech člověk totiž prožije bezvadné odreagování v přírodě od všedních dnů, pes i jeho pán se hodně naučí a navíc všichni pokaždé odjíždíme s namoženými břišními svaly od smíchu. Smích a dobrá nálada je všudypřítomná při jakékoli činnosti a i kdyby byl člověk třeba naprostá "lama" nikdo se nad něj nebude povyšovat, ale naopak se všichni snažíme pomoct a poradit.
Dovolím si říci, že právě toto jsem jinde hodně postrádala a jsem ráda, že jsem poznala tuhle partu bezva lidiček, kteří jdou za stejným cílem, neřeší odkud kdo přišel, kolik který pes vyhrál výstav a jaký má původ, jestli je něčí pes lepší nebo horší než jiný. Mezi námi mají místo lidi třeba i s kříženci a svého psa chtějí něco naučit. Opravdu si toho velice vážím a děkuji náhodě, že jsem se mohla stát členem plzeňského klubu TART a věnovat se výcviku psů v bezvadné partě snad blízce tomu, jak před lety cvičil právě můj děda.

Ráda bych se pár řádky podělila o mé zkušenosti a zážitky s SKS TART, s výcvikovými víkendy a vším, co s nimi souvisí. Nejdříve bych měla začít tím, jak jsem se vůbec k TARTu dostala.
Jednoho krásného dne mi moje kamarádka Mirka alias "NIFL", v této době právě hledající nového psího kamaráda, ukázala videa o policejním výcviku psů se slovy, že poznala člověka, který se tímto zabývá a že je to to, co kdysi cvičil její děda, který jí k výcviku psů vlastně přivedl a že tenhle výcvik je pro její nové štěně to pravé.  Už od malička miluju psy a ta videa mne opravdu zaujala. Odpověděla jsem proto, že bych to jednou ráda viděla na vlastní oči. Prý žádný problém, SKS TART, krom jiného, pořádá výcvikové víkendy, kterých se však můľeme zúčastnit i bez psů (ona v tu dobu na svého nového psího kamaráda stále čekala a já mám doma akorát maličkou desetiletou fenku "gaučáka" bišonka, kterého bych si tam vzít netroufla). Napsala, že by se tam ráda podívala, jestli bych jí nechtěla dělat společnost. Okamžitě jsem souhlasila. Navíc hned, jak jsem uviděla na fotkách penzion, ve kterém jsme měly bydlet a objevila ceny ubytování a stravy (které jsou velmi příznivé i pro mne jako studenta přivydělávajícího si příležitostnými brigádami), měla jsem jasno.
Den "D" se neúprosně blížil a já začala mít obavy z cesty, z toho, co tam budu dělat bez psa a podobně. Cesta nakonec uběhla velice rychle, ačkoliv jsem kromě Mirky viděla všechny poprvé, byla v autě i zábava. Po příjezdu se všechny mé obavy rozplynuly. Po ubytování jsme dostali úplně výtečnou večeři. Večer se sedělo v partě všech lidí v příjemném prostředí penzionové hospůdky a vyprávěly se veselé historky a samozřejmě také zkušenosti nejen s výcvikem psů. Musím přiznat, že tak skvěle, jako ve společnosti těchto lidí, jsem se už dlouho necítila. Další den jsem se dozvěděla více nejen o výcviku poslušnosti, ale také o přípravě psa k různým speciálním zkouškám. Bylo to velice zajímavé i pro nás, co jsme byly bez psů. Odměnou za vykonanou práci (v našem případě to bylo za dokumentaci pomocí fotek, pro ostatní za výcvik či figurování) nám bylo opravdu výtečné jídlo, kterým se penzion může pyšnit.
Druhý večer byl podobný tomu prvnímu, opět se sedělo, vyprávělo, diskutovalo, dokonce hrálo na kytaru a zpívalo. Třešničkou na dortu bylo DVD, které nám natočil profesionální kameraman, kde shrnul všechny zajímavé okamžiky výcviku. Zdravě unavení se i dopoledne dalšího dne vybičovali "psíkaři" k dalšímu výcviku a zbytek času všichni strávili balením svých kufrů a přemýšlením o všech nových zážitcích.  Okamžitě, jak jsem dostala zprávu, že se víkend bude znovu konat, nerozmýšlela jsem se a podala si přihlášku. Tentokrát se nabídl i přítel, že pojede s námi a vezme i psa svých rodičů. Druhý víkend jsem tudíž zažila jako psovod. Opět to nemělo chybu, ačkoliv jsem na začátku měla ohromné obavy z toho, jakou ostudu mi tam rozmazlený kříženec udělá. Nakonec jsem si to užila snad více než víkend první. I mého přítele to zaujalo natolik, že si hned chtěl pořizovat svého psa a začít cvičit. Rozhodně, pokud to jen trochu půjde, nebudu se rozmýšlet a na další víkend pojedu znovu.
Je to opravdu užitečně strávený čas, v příjemném prostředí, kde se člověk odreaguje od všedních problémů a stresů, a také s úžasnými lidmi.
Závěrem bych chtěla vyzdvihnout plzeňský klub SKS TART jako takový. Zjistila jsem, že je úplně odlišný než kluby jiné, ať už se jedná o ty kynologické či z úplně jiného soudku. Ačkoliv zatím nejsem ani členem, tudíž neznám podrobnosti, poznala jsem, o co se tento klub snaží. Opravdu musím říct, že tak poctivé a snaživé lidi, kteří plzeňský TART vedou, jsem snad za celý život nepotkala. Tito lidé neorganizují všechny akce proto, aby se předvedli, pro svůj vlastní užitek či nedejbože pro peníze, ale snaží se shromáždit partu skvělých lidí, co si bude rozumět a pro které bude radost trávit čas se svými psími kamarády a užívat si legraci. Mezi těmito lidmi nikdy nedostanete nálepku "amatér", ačkoliv nemáte žádné zkušenosti. Všichni se budou snažit vám to ulehčit, aby vám předali své poznatky a zkušenosti, aby vám pomohli, stejně jako tak bylo i u mě. Bude mi ctí, kdyľ jednou budu moci patřit do takového klubu a podporovat ho.

Petra Pochmanová